Tříkrálové kritérium 2010
Napsal uživatel Roman Věžník pondělí 11. leden 2010 23:51
Když jsem kdysi před léty běhával pětadvacetikilometrové tréninky, říkával jsem si, jak je úžasné, co člověk všechno dokáže - uběhnout takovou vzdálenost, bezpečně se orientovat v neznámém terénu atd. Proti tomu, co opakovaně dokázal Martin Klusáček, se mi to dnes jeví jako banality. Závod dvojčlenných štafet se mi zalíbil již vloni, kdy jsem se ho účastnil poprvé. Tehdy jsem si říkal, že TKK není co vytknout, není co zlepšovat, kam jej posouvat. Ono však ejhle! Kromě prvků, které se staly standardní součástí tohoto závodu (nová mapa, nový prostor, tratě tištěné přes PC, použitelné! ceny pro nejlepší a ceny útěchy pro zbytek), jsme letos byli hýčkáni o další stupeň více. Po loňském zázemí v Hokejkovic sklepení přišel letos Martin s esem, které by trumflo leckteré oficiální závody. No řekněte, na kolika podnicích zimní ligy se můžete převléci v teple a suchu, jež nám poskytly útroby šaten v tělocvičně základní školy? Kolik závodů LV skýtá možnost osprchovat se? Kromě toho jsem též zaznamenal zlepšovák ve výdeji map, a ten se tudíž dostal v podstatě na úroveň klasických štafet. Důmyslné bylo rovněž zařazení minikolečka na mapový start po předávce. Zkrátka a dobře: TyKoKo, bylo to fajné!
Co se týče tratí samotných, podobně jako vloni jsem ocenil, že každý okruh byl přes totožnou délku a stejný počet kontrol ukuchtěn dosti jinak. Na pro mě úvodním Melicharovi jsem si poprvé v životě vyzkoušel, jaké to je razit jedničku jako druhý v pořadí (a to mě ten jihlavský makáč převálcoval až těsně před kontrolou!). 
A teď znovu vážně: Právě třeba na této kontrole se ukázalo, že i na takovémto zdánlivě jednoduchém úseku se staviteli podařilo vymyslet zajímavou volbu. Vezme-li v úvahu, že minimálně 90% startovního pole představovali lepší běžci, pak pravá varianta, po níž jsem se vydal, byla výrazně rychlejší. Následovalo šlapání pěšinek po Libušáku a zábavná jízda po zadku ke dvojce. Volby se našly i na dalších kontrolách. Do údolí jsem nabíhal zároveň se Zuzkou Čechovou a na pětku a sedmičku jsme si to supěli každý jinudy. Nutno podotknout, že při všech okruzích hrál velkou roli sníh - některé volby v podstatě znemožnil, jiné naopak poskytl. To jsem si uvědomil například právě při postupu na sedmičku. Zatímco Zuzka se vydala zpět přes mostek na odklizenou silnici, já jsem si vybral tenčí zasněženou cestu poblíž spojnice. Výsledkem bylo cca 15 sekund ztráty. Až v cíli zjišťuji, že buzola dělala celou dobu společnost útrobám mé kapsy, a tak ji tam nechávám i pro okruhy následující.
A teď znovu vážně: Právě třeba na této kontrole se ukázalo, že i na takovémto zdánlivě jednoduchém úseku se staviteli podařilo vymyslet zajímavou volbu. Vezme-li v úvahu, že minimálně 90% startovního pole představovali lepší běžci, pak pravá varianta, po níž jsem se vydal, byla výrazně rychlejší. Následovalo šlapání pěšinek po Libušáku a zábavná jízda po zadku ke dvojce. Volby se našly i na dalších kontrolách. Do údolí jsem nabíhal zároveň se Zuzkou Čechovou a na pětku a sedmičku jsme si to supěli každý jinudy. Nutno podotknout, že při všech okruzích hrál velkou roli sníh - některé volby v podstatě znemožnil, jiné naopak poskytl. To jsem si uvědomil například právě při postupu na sedmičku. Zatímco Zuzka se vydala zpět přes mostek na odklizenou silnici, já jsem si vybral tenčí zasněženou cestu poblíž spojnice. Výsledkem bylo cca 15 sekund ztráty. Až v cíli zjišťuji, že buzola dělala celou dobu společnost útrobám mé kapsy, a tak ji tam nechávám i pro okruhy následující. Jen co mě dohnaly plíce, byl jsem vyslán na průzkum Baltazara. Volbu na jedničku mi usnadnila pluhem protažená spodní cesta. A tak výjimečně pro mě těch pár vrstevnic navíc představovalo menší zlo než běh ve dvaceti centimetrech sněhu. Baltazar se stal chodem nejstravitelnějším, ale z doslechu vím, že i ten někomu zaskočil - rychlíci přebíhali dvojku, chytrolíni vyšpekulovali nevýhodné obíhání na trojku vrchní cestou atd. Za normálních podmínek by lépe vyniklo zpestření v podobě hledání kontrol na atletickém stadionu. Pro mě to však byl již jen běh po vyšlapaných jednoznačných cestičkách. Zapeklitá devítka mě málem dostala skutečně až k ďasu samému. Dokreslený průchod jsem si vyložil jako příkaz k přeskočení zábradlí a až později zjistil, že se "to" mělo asi podběhnout. Ještě později - až v teple domova - docházím k závěru, že jsem nejspíš porušil pravidla. Při lokomoci vpřed mému stárnoucímu oku uniklo, že zábradlí je kresleno jako nepřekonatelné.
Vzhledem k tomu, že jsem si vybral nabušeného parťáka, na závěrečný nášup po Kašparovi vyrážím opět záhy. A hned na zahřátí vrchařská prémie, která mi mozek zatavila natolik, že mě v ten okamžik ani nenapadlo zauvažovat, zda není výhodnější vystoupat ještě o jednu protivnou hnědou čáru navíc a na dvojku vyrazit vrchem. Tento chod šéfkuchař vůbec podával jako kulinářskou specialitku pro milovníky voleb postupů. Když nenacházím dvojku ani na jednom konci schodů, vzpomínám si, že Láďa Hrstka říkal něco o popisech na mapě. Tož se dávám do studia a za chvilku se na chvilku stávám speleologem. Všechny následující kontroly rovněž zaměstnávají můj mozek. Mám však pocit, že většinou se sunu po horší variantě. Při postupu na osmičku se navíc znovu přesvědčuji o tom, že sprinty zkrátka běhat nemůžu. Nevědomky totiž opět porušuji přikázání: Tlustou černou čáru nepřekonáš, sic v pekle skonáš! Degradován na ohaře chytám stopu a sápu se na půldruhého metru vysokou zeď. Závěrečnou poklonou staviteli budiž konstatování, že devět z deseti kontrol tohoto okruhu skýtalo volbu, ta se nabízela i při postupu do cíle - buřinku dolů!
Dovětkem jest konstatování, že bych si klidně rád nějakou tu kačku připlatil, jen abych mohl vlastnit všechny tři mapy z tohoto skvělého podniku.
V pravém sloupci hlasujte v anketě o nejzdařilejší okruh tohoto ročníku!
Počet zobrazení článku: 361
